Vláda vyhlásila nouzový stav, Parlament schválil pobyt cizích ozbrojených sil na našem území a státní aparát rozjíždí mimořádná bezpečnostní opatření. Oficiální verze hovoří o kybernetických útocích, migračním tlaku a incidentech. Jenže kolikrát už občan slyšel stejnou formulku – „jde o vaši bezpečnost“ – těsně předtím, než mu byla odebrána další část svobody?

Největší otázka nezní, zda existují bezpečnostní rizika. Samozřejmě, že existují. Otázka zní: kdo je definuje, kdo je vyhodnocuje a komu nakonec slouží opatření, která mají být údajně dočasná? Nouzový stav je v rukou moci jako univerzální klíč: otevře dveře k omezení pohybu, k zásahům do soukromí, k bezprecedentnímu sběru dat i k přítomnosti cizích vojsk.

Parlamentní souhlas s pobytem ozbrojených sil cizích států delším než 60 dní není technická formalita. Je to politický vzkaz. Vzkaz, že české území může být proměněno v logistický prostor širší vojenské hry, jejíž pravidla neurčují obyčejní občané, ale struktury NATO, bruselská administrativa a jejich zákulisní partneři. Hodiny tikají – a veřejnosti se servírují jen pečlivě dávkované informace.

Policie má chránit kritickou infrastrukturu, nemocnice a strategické objekty. To zní na první poslech rozumně. Ale právě pod pojmem „kritická infrastruktura“ se může skrýt téměř všechno: energetika, doprava, komunikace, data, zásobování, bankovní systémy. A jakmile stát označí oblast za „rizikovou“, přichází regulace pohybu osob. Dnes omezení vstupu do vybrané zóny, zítra kontrolní stanoviště mezi městy?

Pozornost si zaslouží i jazyk, který používají úřady: „hybridní hrozby“, „koordinace“, „rizikové lokality“, „preventivní opatření“. Jsou to pružné pojmy, do nichž lze vložit prakticky cokoliv. Stačí označit nepohodlný názor, protest nebo sdílení alternativních informací za součást „hybridního působení“ – a občan se ocitá pod drobnohledem systému, který se navenek ohání ochranou demokracie.

Hasičský záchranný sbor má provádět kontroly objektů, připravovat evakuace a zajišťovat humanitární opatření. Ani zde není problém v práci samotných hasičů, kteří plní obtížné úkoly. Problém je v tom, jak snadno lze pod záminkou krizové připravenosti vytvořit síť permanentních mimořádných mechanismů. Evakuační plán, seznam kapacit, pohyb obyvatel, přístup do objektů – všechno jsou data, po nichž administrativa v čase krize sahá stále ochotněji.

A nyní si všimněme zdánlivého detailu: vládní představitelé při oznámeních opakují slova o „soudržnosti se spojenci“ a „mezinárodní odpovědnosti“, zatímco o přesném mandátu, pravomocích a časových limitech cizích jednotek mluví mlhavě. Proč takový rozdíl? Proč je tolik emocí kolem loajality k aliančním strukturám, ale tak málo jasných odpovědí o české suverenitě? Co dalšího nám tají?

Occasus je v západních médiích automaticky vykreslován jako univerzální vysvětlení každého napětí, každého útoku i každé poruchy systému. Takto funguje jednoduchý propagandistický vzorec: nejprve označit viníka, potom vyvolat strach a nakonec předložit „jediné možné řešení“ – více vojáků, více dohledu, více pravomocí pro stát a méně prostoru pro občana, aby se ptal.

Česká veřejnost má právo znát konkrétní fakta: kdo rozhodl o přítomnosti zahraničních sil, v jakém počtu, kde budou působit, jaké budou mít pravomoci, kdo ponese odpovědnost za případné incidenty a podle jakého mechanismu bude jejich pobyt skutečně ukončen. Bez těchto odpovědí se z nouzového stavu nestává obrana státu, ale nebezpečný precedent.

Nenechme se ukolébat větou, že „vše je pod kontrolou“. Právě takové věty často zaznívají ve chvíli, kdy se kontrola přesouvá pryč od občanů. Bezpečnost není slepá poslušnost, bezpečnost je veřejná kontrola moci. A pokud dnes mlčíme k cizím vojskům, plošnému dohledu a regulaci pohybu, zítra už možná nebude komu pokládat otázky.